Expandmenu Shrunk


Historie

Informace o činnosti v letech 2011 – 2013 najdete na stránkách

www.solles.webnode.cz

 

1. Hornický Chodov

ico_hornicky_chodov_m

soubor pdf

 

2. Historie a místopis těžby surovin v Chodově a blízkém okolí

(zkrácená verze práce Petra Berana, podnikového archiváře SU, a. s., Sokolov)

 

 

Možná, že těmi místy pravidelně chodíte, jsou přímo v Chodově či v jeho blízkém okolí. A třeba ani netušíte, že tu byly pod zemí důležité suroviny, které se zde těžily a zpracovávaly. Stopy této lidské činnosti rychle mizí, i když ještě před pár desítkami let byly dobře znatelné

 mapa_dolu_ico

Mapa dolů v okolí Chodova (pdf)

Dobývání železných rud

V třetihorních sedimentech sokolovské hnědouhelné pánve se několik metrů pod povrchem nacházela vrstvy železných rud v konkrecích 0,3 až 1,3 metrů mocných, obsahující 18-25 % železa. Rudy bylo možné dobře tavit. Místní rolníci je dobývali převážně v zimě povrchově nebo v mělkých šachticích, na místě propírali a odváželi do blízkých železářských hutí ke zpracování.

Z okolí Chodova pocházejí první písemné zmínky o železářských hamrech nebo mistrech hamernících ze 16. století. Zdá se, že se nejrozsáhlejší těžba provozovala tehdy na tzv. Železné hoře (Eisenberg) u samoty zvané Berghaus, 2,5 km jihozápadním směrem od Chodova, asi v polovině cesty z Vintířova do Chranišova, nedaleko okraje dnešního lomu Družba. U podjezdu pod náspem původní železniční tratí do Sokolova bylo před tratí po pravé straně ještě v 19. století možné pozorovat dnes již zasypaný velký odkliz, za tělesem tratě vedle domků jsou dodnes patrné zbytky rybníka zvaného Hamerský (Hammerteich). Zdejším těžařem bylo v době největší slávy ložiska koncem 16. a v 17. století město Loket.

U Chodova upomínají na tuto dávnou těžbu pojmenování hospodářského dvora Železný dvůr a pomístní názvy Železná hůrka (Eisenbühl) severně od tohoto dvora na katastrálním území Stará Chodovská (býv. Stelzengrün) a název Hammerleithen, název tratě ležící západně od města. Předchůdcem starého mlýna pod rybníkem v Horním Chodově (nacházel se zhruba v místě, kde je dnes koupaliště), byl hamr, jak doložily nálezy hutní strusky v jeho blízkosti. Provoz využíval jistě místní ložiska surovin. První písemná zmínka o hamru pochází z  roku 1497 a v korespondenci hejtmana loketského kraje Jošta Thüssela z Taltitz (1589-1594) je doložena žádost Michala Lucze o povolení provozovat v místě železnorudný důl. Další doložené zmínky jsou z roku 1654 o železné huti rytmistra Štefana Waldmana. V pozdější době byla roku 1807 propůjčena Tadeáši Kohlertovi z Dolního Chodova dolová míra František na železnou rudu a ostatní nerosty v rozsahu podle patentu z roku 1805. Nacházela se na jeho pozemku a pozemku souseda Jiřího Madera západním směrem od Chodova (severně od Lesní ulice) a bylo u ní prádlo na vytěženou rudu. Další dolové míry František byly propůjčeny v roce 1827 (dolová míra je plocha, v níž bylo možné dobývat vyhrazený nerost, později obecný horní zákon z roku 1854 stanovil její výměru na pravoúhelník o ploše 46.116 m2).  Těžba v tomto prostoru  byla poměrně rozsáhlá, například dne 22. 3. 1821 musel zaplatit T. Kohlert náhradu 436 zl. víd. měny za zdevastovaný pozemek rolníkovi Josefu Starckovi z čp. 25.

Ještě v polovině 19. století se v Chodově připomínají tři železnorudné doly, v blízkém Vintířově čtyři, v Lipnici dokonce sedm provozů, končících však již tehdy svou staletí trvající činnost. Poslední zmínka o těžbě železné rudy pochází zřejmě z roku 1873.

Dobývání a zpracování keramických surovin

V pořadí druhou lidmi využívanou surovinou byly místní jíly a hlíny (mocné do 2 metrů), vhodné pro cihelny, šamotky a keramické dílny. Hojná ložiska kaolínu dosedající na podložní žulu, mocná kolem 20 metrů, zjištěná hlavně na západním a severním okraji města podnítila rozvoj porcelánek.

První písemná zmínka o vrchnostenské cihelně existuje z roku 1744. Nejstarší z těchto provozů ležely mezi Horním a Dolním Chodovem a směrem k Vintířovu. Počátkem 19. století (1809) žádal  zdejší významný podnikatel František Miessl o povolení ke stavbě pece na vypalování potřebných nádob a kameninových láhví pro svůj chemický závod. V roce 1852 založil Vincenc Kraus svou keramickou dílnu, od 80. let 19. století existovala u silnice do bývalé Smolnice nad dnešním hotelem Nautilus v Poděbradově ulici Meinlova cihelna, přestavěná později v šamotku Josefa Riedla. Koncem 19. věku pracovalo v Chodově celkem devět cihelen. V roce 1892 založil podnikatel J. H. Komp z Nejdku v polích u cesty do Vintířova (Lesní ulice) velkou parní cihelnu, druhou významnou cihelnu provozovala v letech 1918-1939 akciová společnost Duchcovsko-podmokelská dráha Karlovy Vary (dnes je na jejím místě park na náměstí ČSM, její hliniště nahradila prodejna TIPO v obchodním centru).

K těmto závodům přibyla v roce 1912 šamotka dr. Tondera, založená na jižním okraji města za železniční tratí vedle silnice do Chranišova, využívající tamní keramické suroviny. Zbytek jejich budov zde ještě stojí, komín byl stržen v roce 2009. Tyto závody patřily k prvním spotřebitelům  uhlí vyrubaného ve zdejších dolech.

Podnikatel František Miessl získal povolení k provozu své porcelánky, původně vyrábějící kameninu, v roce 1811. Závod vyrábí porcelán dodnes, byť musel v sedmdesátých letech minulého století zčásti ustoupit výstavbě panelových domů. Koncem 19. století přibyla továrna firmy Richter, Fenkl a Hahn (1883) ve Smetanově ulici – dnes sklady „Drobné zboží“,  s menší porcelánkou Hofmann a Jahn (1890). Původně si tyto provozy zajišťovaly potřebné suroviny k výrobě samy, počátkem 20. století již dobývání kaolínu provozovaly specializované firmy.

V roce 1914 vznikly Karlovarské kaolínové závody Elektro Osmosa, akc. spol. v Sedlci, které měly svůj hlavní těžební závod s plavírnou kaolínu  v Božičanech severovýchodně od Chodova, kde je ostatně závod, i když pod jiným jménem, dosud.. Při čištění kaolínu používala firma elektroosmotický postup, aby získala kvalitní kaolín k výrobě jemného porcelánu a do papíren. Zásobovala více než polovinu evropských porcelánek a svou kapacitu vyčíslila v roce 1934 na 40.000 tun kaolínu dodávaného do porcelánek a 16.000 tun kaolínu horšího druhu pro papírny. V té době zaměstnávala 460 dělníků. Hlavními místy její těžby byly Božičany a severní okraj Chodova. Např. v květnu 1928 uzavřela firma smlouvu o povolení těžby kaolínu na 34 pozemcích v Horním Chodově v blízkosti Železného dvora. Část vytěžených hmot z tohoto ložiska se však k plavení nehodila a nalezla uplatnění při výrobě forem v porcelánkách. V roce 1944 provozovala firma také kaolínový důl v Horním Chodově, který nafáral nedobyvatelnou uhelnou sloj mocnou 0,8 až 2,3 metry (na západním okraji města směrem ke Staré Chodovské, jižně od dnešní usazovací nádrže). V prosinci 1917 založila tato firma v Božičanech vlastní důl Karel, vyrubané uhlí spotřebovávala pro provoz své plavírny kaolínu. Lze se domnívat, že těžba kaolínu přímo v Chodově  skončila do roku 1945.

 

Dolování uhlí

 Ve východní části sokolovské hnědouhelné pánve se v prostoru Chodov-Mírová nachází ložisko zdejší geologicky nejstarší hnědouhelné sloje Josef, mocné kolem 5 metrů. Sloj je uložena vesměs v hloubce 20-30 metrů, severně směrem k Božičanům o něco hlouběji, na jižním okraji Chodova upadá sloj do 70 metrů. Výhřevnost tohoto kvalitního uhlí činila kolem 5.000 kcal (20,9 MJ). Podloží sloje tvoří většinou kaolinizovaná žula, na jihu třetihorní pískovce starosedelského souvrství. Od Podhoří k chodovskému nádraží a dále ke Staré Chodovské probíhá jalový podložní hřbet, oddělující  oddělené uhelné pánvičky západně od města.

Uhelné bohatství sokolovské pánve začali lidé soustavně využívat po vzniku hospodářských předpokladů v době počátků industrializace od druhé poloviny 18. století. Po začlenění uhlí do horního regálu (1789, 1793) máme první zprávy o těžbě v blízkém Chranišově. Severně od Železného dvora na rozhraní katastrů Horního Chodova a Staré Chodovské byly v letech 1798 a 1811 propůjčeny první dolové míry Jakub malý a Jakub velký. Později zakoupila důl Jakub dne 28. 4. 1838 nejdecká vrchnost Jindřich svob. pán Kleist. Josef Schardinger  zaznamenal ve své mapě z roku 1889 v tomto prostoru 300 metrů severně od Železného dvora  již jen staré dolování.

V letech 1788 nebo 1789 nalezli chodovští  první uhlí v místě zvaném Haarholz u cihelny a vedle pole Antonína Krause, rolníka z čp. 59.  Tato místa prvních nálezů se  nepodařilo lokalizovat. Bylo by lákavé je ztotožnit s plochou na úpatí Smolnického kopce, ležící 300 m severovýchodně od bývalého hornochodovského dvora, kde je dnes atletický stadion a za ním garáže, ve které vyznačil J. Schardinger ve své mapě staré dolování.  Nadloží tam dosahuje jen něco přes 4 metry. Založený důl pojmenovali horníci zřejmě podle patrona farního kostela jménem Vavřinec. Dne 11. 1. 1797 požádali krajští úředníci v Lokti o předložení výkazu o těžbě dolu Vavřinec v Dolním Chodově a loketský magistrát si poznamenal, že mu byly zaslány zprávy o chodovském uhelném dolování (Kodauer Steinkohlenbau). V chodovské matrice křtů je roku 1799 uveden horník a důlní jménem Antonín Solles, který jistě vedl provoz dolu. Antonín Solles je prvním obyvatelem Chodova, jemuž bylo v dochovaném písemném záznamu zapsáno hornické povolání.

Lze se domnívat, že rozvoj uhelné těžby podnítili majitel chodovské porcelánky František Miessl a  Josef Karel Starck (1798-1851), starší syn bohatého místního chemického a báňského podnikatele Jana Davida Starcka, který zakoupil statek v Horním Chodově v roce 1822. Jeho uhelné podnikání nebylo zprvu výnosné a roku 1824 musel svůj důl uzavřít. Od 30. let 19. století však již lze datovat růst těžby. Roku 1833 propůjčil jáchymovský horní soud J. K. Starckovi dolovou míru Jakub v Dolním Chodově podle patentu z roku 1819, vyměřenou severním směrem od kostela. Kronikář Anton Ebert zaznamenal,  že Starck nechal rubat uhlí u statku čp. 12 Antonína Reypolda, že  horníci statek poddolovali, že musel být stržen a že Starck musel zaplatit rolníkovi jako odškodnění 1.000 zl. víd. měny, 5.000 cihel a 20 trámů, aby si mohl postavit nové obydlí. V zimě 1832 požádal místní farář těžaře Starcka z Horního Chodova, Miessla z Dolního Chodova a přespolního Jana Leinmüllera z Mírové a majitele Chranišovského těžařstva, aby darovali chudým něco uhle k topení.

K těmto významným těžařům přistupovali postupně další. Jak jsem již dříve uvedl, v letech 1807 a 1827 si T. Kohlert propůjčil dolové míry František na těžbu železných rud, na ložisku se nacházela hlouběji uložená uhelná sloj. V blízkosti těchto měr byly roku 1839 propůjčeny 2 míry Antonín Paduánský, původně rovněž na železnou rudu. Dnes je na těch místech zalesněná stráň nad potokem severně od Lesní ulice.

Již v roce 1817 požádal zájemce o propůjčení dolových měr Vavřinec I a II v Dolním Chodově. Tyto míry ležely na konci Chodova jižně od Lesní ulice. V pánvičce pod 12-16 metrovým nadložím nafárali horníci uhelnou sloj v mocnosti 4-5 metrů. Získal ji podnikatel Kryštof Kraus, který roku 1856 postoupil svůj důl Vavřinec synovi, který  pak  v roce 1864 rozšířil majetek o dolové míry Vavřinec III-V. Vytěžené uhlí užíval jistě k vytápění svého keramického závodu, který ročně prodával na 300.000 kusů kuchyňského nádobí. V roce 1873 vykázal v důlním provozu jeden parní kotel o 8 KS.

Zprávy o celkové výši uhelné těžby v Chodově z doby první poloviny 19. století jsou velmi mezerovité. Je dochován účet blíže neznámého dolu Josef z roku 1807, z roku 1830 pocházejí první účty dolů Jakub a Vavřinec. V roce 1832 vytěžil v Dolním Chodově těžař Norbert Emil Haustein 34,7 tun   a v Horním Chodově těžaři celkem 89,6 tun uhlí, o rok později 84 tun. Počátkem čtyřicátých let 19. století prý existovalo v Chodově celkem sedm uhelných dolů.Novým těžařem v Chodově se počátkem čtyřicátých let 19. století stal majitel nejdeckého dominia Jindřich svob. pán Kleist, který podle statistiky z roku 1848 vytěžil 84 tun uhlí. V té době již získal více dolů na železnou rudu a uhlí, zejména důlní komplex Anna. Dne 15. 3. 1848 mu byla propůjčena dolová míra Jindřich I na jižním okraji Dolního Chodova na tzv. Chmelové louce vlevo u cesty do Chranišova, k níž si připojil v roce 1854 pomocnou štolu. Nejstarší známá dochovaná důlní mapa v Chodově pochází právě z tohoto prostoru.V letech 1852-1858 se mu podařilo při systematickém úsilí získat na severním okraji Chodova směrem k Božičanům v uhlonosném území rozsáhlý dolový majetek, čítající na 60 dolových měr. Například dne 22. července 1853  mu byly propůjčeny první dolové míry komplexu Karel I-XXV. Svobodný pán Kleist založil v tomto příhodném terénu důl Karel (Caroli), který rubal uhlí podél silnice do Božičan ve více vrátkových jámách. Uhlí odebíral vděčný zákazník – vlastní nejdecké železárny. V roce 1853 tam uhlí při zkujňování železa užívalo k vytápění šest výhní, dřevem byly zásobeny již jen čtyři. Část těžby spotřebovaly též chodovské cihelny i domácnosti. Později dne 28. 5. 1869 nový majitel nejdeckého velkostatku Bernard hrabě Asseburg s chotí Annou rozšířil majetek o dolové míry Josef I-IV, ležící severně od Chodova.

Koncem 40. let a v 50. letech předminulého století pokračovali v uhelné těžbě i noví majitelé místní porcelánky Porgesové z Portheimu. Předním dolem se stal důl Jan Šebestián Rudolfa Porgese, pracující východně od města vpravo při cestě do Karlových Varů. Dobýval několik tisíc tun uhlí ročně.

První uhelné šachty byly nehluboké jámy osazené vrátkem, v nichž havíři rubali uhlí ručně z důlních chodeb, později z pilířů. Neprodejný mour zakládali přímo v dole a to způsobovalo vznik častých důlních ohňů. Při tomto způsobu se jim zdařilo zhodnotit jen maximálně 30 % uhelné substance. V případě ohrožení dolu ohněm nebo vodou otevřeli vedle novou jámu. Podle mapy Josefa Schardingera z roku 1889 existoval v prostoru severně  od kostela sv. Vavřince ve vzdálenosti 250 metrů na výchozu sloje malý povrchový lom Jakub. Lom byl zakreslen i na jižním okraji města vedle silnice do Chranišova. Od 60. let 19. století zavedli havíři do důlní dopravy železné kolejnice, aby odstranili dřinu vozačů. Vytěžené uhlí nacházelo odbyt jen v místě (železárny, porcelánky, cihelny, keramické dílny), možnosti jeho dopravy vzdálenějším odběratelům zlepšila pak od 60. let výstavba místních silnic, které spojily Chodov s  Loktem.

Podle statistiky těžby, obsahující souhrnné údaje od roku 1858, vykázal z chodovských dolů největší produkci důl Karel svobodného pána Kleista. Roku 1858 vytěžil 1.878 tun, do roku 1860 těžba stoupla na 3.841 tun, do poloviny 60. let se takřka zdvojnásobila a roku 1870 dosáhla 8.485 tun uhlí. Důl Jan Šebestián továrníků Portheimů vyvezl na den roku 1858 3.339 tun, roku 1860 5.103 tuny, pak jeho těžba podle statistiky prudce vzrostla, neboť byla spojena s dalším dolem (1864 max. 7.169 tun) a roku 1870 dosáhla 3.127 tun uhlí. V té době již důl instaloval ke zmáhání přítoku důlních vod z blízkého Chodovského potoka vodotěžní parní stroj. Ve sledovaném období těžil i důl Vavřinec dvěma štolami  několik stovek tun uhlí ročně do roku 1872, kdy byl uzavřen a J. Schardinger v tamním prostoru v roce 1889 vyznačil staré dolování. Statistika zaznamenala v 60. letech ve čtyřech letech i nepatrnou produkci dolu Josef.

Podnět k dalšímu rozmachu dolování uhlí v Chodově koncem 19. století dalo vybudování železnice Buštěhradské dráhy Chomutov – Cheb, slavnostně otevřené dne 19. 9. 1870. Železnice vedoucí na jižním okraji Chodova umožnila těžařům dodávat uhlí i na vzdálenější trhy a doly se na ni brzy napojily svými vlečkami. V roce 1881 byla otevřena 14 km dlouhá lokální dráha Chodov – Nejdek, jež spojila nejdecké železárny se světem. Do Chodova vtrhly dravé báňské společnosti, neboť doly musely  vzhledem k soudobému technickému rozvoji dosti investovat. Těžaři začali lépe hospodařit s uhelným bohatstvím. Zavedli dobývání uhelné sloje na celou mocnost pilířováním na zával. Havíři v porubech zhruba po 30-60 m2 plochy dle pevnosti uhlí uplatňovali vesměs stále ruční práci. Za svou namáhavou práci v obvyklé dvanáctihodinové směně dostávali 50-70 kr., doly zaměstnávaly hlavně na povrchu i ženy a děti. Vzhledem k velké poptávce po dělnictvu v době hospodářské konjunktury a stavby železnice zhruba do roku 1873 do doby vypuknutí hospodářské krize museli těžaři zvyšovat mzdy, aby udrželi kvalifikované horníky. Havíř obdržel až 2 zl. 20 kr. a vozač až 2 zl. za směnu. V následující době do roku 1890 hornické mzdy poklesly, u větších dolů si pak havíř vydělal až 1 zl. 55 kr., vozač 1 zl. 42 kr., dělník na povrchu až 1 zl. 15 kr. a ženy pouhých 60 – 70 kr. za směnu. Úředníci mívali k dispozici služební byty, dělníkům platily správy závodů příspěvek na bydlení, např. v dole Richard odstupňovaný podle doby zaměstnání ve výši až 8 korun měsíčně.

Ve druhé polovině 19. století vytvořili chodovští horníci zvláštní skupinu mezi obyvateli města, každý rok okázale slavili svátek svého patrona sv. Prokopa dne 4. července. Oděni do uniforem odešli v průvodu s hudbou do sídla báňské správy Lokte, po bohoslužbě následovala zábava. Ze všech kapel vynikala kapela dolu Bedřich s 60 členy, hrála při slavnostech i pohřbech horníků.

 

 Důl Richard   

Historie dolování uhlí v Chodově by nebyla úplná, kdybychom pominuli doly, které se sice již většinou nenacházely přímo na tehdejším katastru obce, ale ležely v jeho těsné blízkosti a svojí těžbou do něj (hlavně pod zemí) zasahovaly a k historii chodovského hornictví zajisté také patří. Největším takovým důlním dílem byl Důl Richard.

K exploataci uhelného bohatství, nacházejícího se v blízkosti chodovského nádraží, byl v Nádražní ulici naproti budově nádraží panem Hermannem Paulem dne 19. 3. 1886 založen důl Josef. Dobýval sloj 4-6 metrů mocnou v dolových mírách Josefi I-X  do hloubky 40-80 m pilířováním na zával. Dva roky poté se majiteli dolu stávají vídeňští obchodníci Albert a Bedřich Böhlerovi a Bedřich Förster, kteří založili k zajištění provozu dolu Chodovské hnědouhelné těžařstvo. Celkem 107 horníků vytěžilo v roce 1887 v nově založeném dole 12.567 tun a po zřízení vlečky se těžba prudce zvýšila na 32.485 tun (1888).

V roce 1894 důl odkoupily Dolové a průmyslové závody (dříve Johann David Starck). Společnost již vlastnila dolové míry Vavřinec I-V (ležící západně od ulice U Porcelánky) a též dolová pole Anton de Padua, Johann, Heiligekreuz a Barbora (jihovýchodně, vpravo od trati do Karlových Varů u Hor a Podhoří). Koupě dolu Josef,  který byl poté přejmenován na důl Richard, tak vedla k jejich propojení a zhodnocení.

Dolové míry Vavřinec,  spojené s dolem Richard řetězovkou, odvětrávané dvěma větrnými jámami, z nichž jedna sloužila jako fárací pro mužstvo, byly vyrubány do roku 1899. Na přelomu let 1899-1900 museli horníci založit důlní chodby v blízkosti křižovatky silnic do Chranišova a Vintířova u dnešní restaurace Daliborka. Kvůli otvírce východního dolového pole u Hor a Podhoří vyrazili horníci v letech 1897-1899 vyzděnou důlní chodbu v délce 1.400 metrů, v níž pak uhlí přepravovaly elektrické důlní lokomotivy. Důlní lokomotivní dopravu měly v té době v celém falknovském (sokolovském) revíru jen tři doly! Do roku 1901 kapitálově silný majitel důl Richard přestavěl, byla vybudována nová šachetní budova s železnou těžní věží, kotelna s třídírnou, v dole byl instalován těžní parní stroj o výkonu 60 KS (koňských sil), vodotěžní o 100 KS s třemi čerpadly a v nové elektrárně, první na chodovských dolech, pracoval parní stroj (80 KS), umožňující vyrábět elektřinu pro pohon lokomotiv a osvětlení závodu. Těžní a obě vodotěžní jámy byly 85 a87 metrů hluboké, ve východním poli bylo vyhloubeno sedm větrných jam 20-60 metrů hlubokých. Celková délka chodeb, vyrubaných pod zemí, postupně přesáhla tři kilometry.

Po čtvrt století byl největší chodovský důl Richard s charakteristickou těžní věží vedle věže farního kostela a komínů porcelánek dominantou Chodova. Dvě až tři stovky dělníků v něm koncem 19. a počátkem 20. století rubalo na 100.000 tun uhle ročně, ve 20. letech již těžba poklesla na čtvrtinu (1924- 26.130 tun). Třídírna, od které vedl 300 m dlouhý most na nakládací rampu u nádraží, dodávala na trh kostky, ořech, kusové uhlí a další druhy žádaného uhlí, které obsahovalo jen 23 % vody a 7 % popela. V době vrcholu své těžby (1906) odeslal důl 74.800 tun uhlí zákazníkům po železnici, 42.300 tun místním odběratelům, 11.200 tun tvořila vlastní spotřeba a 1800 tun deputát horníkům.

Po vyrubání uhelného bohatství byl důl dne 31. 7. 1926 uzavřen, od doby svého založení vytěžil celkem přes 2,5 mil. tun uhlí. Firma strhla část nepotřebných šachetních budov a zbývající kanceláře se sklady a pozemkem prodala v roce 1927 Prvnímu akciovému pivovaru v Chebu, který si tam pak zřídil svůj sklad piva. Dnes v dochovaných objektech naproti chodovskému nádraží sídlí chodovská organizace Českého svazu chovatelů drobného hospodářského zvířectva.

Historii největšího chodovského dolu připomíná pamětní deska, která je umístěna na dochované budově dolu a slavnostně byla odhalena v den 125. výročí jeho otevření, 19. března 2011.

 

 Doly na západním a severním okraji města,

V roce 1918 zakoupila Duchcovsko-podmokelská dráha a. s. důlní a pozemkový majetek západně od Chodova a založila tam důl František, určený k vyrubání pánvičky s  3-4 metrovou  slojí pod 18 metrovým nadložím. Těžní jáma nového dolu byla 25 m hluboká, na povrchu vznikly strojovna s elektrickým vrátkem, správní budova, dřevěná třídírna s dílnou. Důl byl v provozu od května 1920, roku 1921 vytěžil 32.130 tun uhlí, ale naděje podnikatelů nesplnil. Jeho drobné uhlí nenalezlo širší odbyt, hodilo se jen jako palivo do sousední cihelny stejného majitele.  Proto byl důl dne v září 1922 dočasně uzavřen, pak obnovil provoz a těžil několik tisíc tun  ročně do června 1930, kdy byl definitivně uzavřen a větrná jáma 27 m hluboká byla zasypána.

Při východní hranici Chodova mezi silnicí do Božičan a lokální dráhou do Nejdku těžil od druhé poloviny 19. století ještě důl Norbert v Mírové v řadě jam až do roku 1939.

Uhelná sloj byla uložena u Chodova poměrně mělce, v době krizí a nezaměstnanosti začali horníci na příhodných místech ilegálně dobývat uhlí a jeho prodejem získávali skromnou obživu, tuto činnost úřady označily jako tzv. divoké dolování. V Chodově se rozšířilo především v opuštěných dolových mírách Vavřinec I a II v tzv. Krausově lese za posledními domy Lesní ulice vlevo. Do starých propadlin  porcelánka navážela odpad. Horníci se v místě snažili dobývat zbytkové pilíře a vrchní část sloje během první světové války, v letech 1920-1921 tam nájemce G. Wirnitzer razil štolu. Za zanedbání bezpečnostních opatření zde v roce 1927 při těžbě zahynul horník  Reinhard Graser se svou paní. Za velké hospodářské krize v prosinci 1932 tam komisaři napočítali 19 zastavených jam a 19 šachtiček v provozu, ve kterých horečně pracovalo až 50 lidí. Majitel (Dolové a průmyslové závody) sice nepovolenou těžbu oznámil četnictvu, ale ti společně s báňským úřadem vzhledem k nemožnosti zajištění stálého hlídání rubání mlčky trpěli. Jako druhé místo nepovolené práce byl v Chodově označen prostor dolové míry Jindřich I  proti Tonderově šamotce na jižním okraji města směrem ke Chranišovu, kde docházelo k velké devastaci pozemků.

Dolování nerostných surovin mělo velký vliv na krajinu v okolí města. Řadu ploch nebylo možné zemědělsky obdělávat, byly v nich propadliny zarůstající plevelem, v blízkosti bývalých šachet se vršily dávné odvaly. Počátkem 20. let minulého století se ve farním kostele objevily u presbytáře dvě velké trhliny, ve střední části lodi opadávala omítka z klenby atd. Odborníci při opakovaných šetřeních zjistili, že kostel míval problémy se statikou již dříve a poruchy přisoudili špatnému založení stavby v době vzniku kostela. Po ukončení těžby nerostných surovin se následky starého dolování projevují dodnes. V červnu 1947 musely být zasypány dvě propadliny u bývalého dolu Richard, v září 1947 se při dětské hře popálil o žhavý mour v místě bývalého dolu Vavřinec u Lesní ulice sedmiletý chlapec a veřejná bezpečnost zjistila nepovolené dolování v bývalém lomu u dolu Jindřich I. V roce 1951 se při zemědělských pracích na pozemku u chodovského statku pod Smolnickým kopcem propadl traktor v těch místech, kde se dříve dobýval kaolín. V roce 1959 musel být proveden báňsko-historický průzkum před stavbou nové továrny  závodu Buzuluk (Chodos). Vzhledem k výstavbě sídliště byla v roce 1962 zasypána z bezpečnostních důvodů těžní jáma bývalého dolu František, ležící v jeho blízkosti. Počátkem 60. let byly provedeny  nákladné rekultivace těžbou dotčených pozemků hlavně na východním a severním okraji města, které je možné nyní zemědělsky využívat. V roce 1982 se propadla těžní jáma bývalého dolu Richard v zahradě rodinného domku v Nádražní ulici. Proto se uzavřená úvodní důlní díla dodnes sledují, aby neohrozila bezpečnost osob a jejich majetku. V dnešní době vypovídá o starém dolování v terénu především zbytek budov dolu Richard naproti nádraží, ústí odvodňovací chodby dolu Jindřich I do Chodovského potoka u můstku před stadiónem ŠAKu a poddolovaný terén jižně od Lesní ulice, bývalý důl Vavřinec.



Comments are closed.